Asi jako v japonské tušové malbě chryzantéma. Ale ta působí jaksi cudně, tiše a skromně; ostatně jako sama výtvarnice na fotografii. Kdežto její Amarylis a podobně i květy kaly, lilie či rododendronu, dokonale zachycené ve své anatomii, se chtivě otvírají a rozpínají na všechny strany, ze svého dvourozměrného světa ven. Růst, rozvíjení květů, uvadání. Původní objekt je v některých pracích zastoupen pouze fragmenty: třeba kosatcovým okvětním plátkem, jehož linie a probarvení svědčí o nevyhnutelném přírodním procesu. Část rostliny coby předmět zobrazení se stává pouze nositelem Změny (stejnojmenný sítotisk, 2020), a ta zase vlastním tématem obrazu. 

Na obraze Japan (2020, riso tisk na papíře) Livie přidala k růstu a květům bohaté větvení a vlášení. Vyobrazení stromu působí něžným i zneklidňujícím dojmem zároveň: jako líbezná, hluboko zakořeněná sakura o svém velkém svátku. Jako zrcadlový obraz dvou ročních období, jakási dvouhlavá karta jara a zimy. Ale také jako plod, který se vydral z hlubin země rodičky, dosud závislý na životodárné placentě. Idyla, ale možná i skryté vědomí bolesti zrození. 

Také grafiky s ptačími motivy (Přelet racků, Ptáci), provedené s vynikajícím smyslem pro pohyb v čisté linii a promyšlené kompozici jako moderní japonérie, vyvolávají postranní pocit něčeho skrytého. Volavka se staženým krkem je důstojnost sama, ptačí rej se zatáčí v půvabné křivce; ale u přístavních racků člověk nikdy neví, co od nich čekat. Naštěstí jediná lidská figura z téže série „Amsterdam“, cyklistka v sandálech a se zadničkou pohodlně rozkynutou v sedle, vjíždí do téhož nízko posazeného slunečního kotouče s takovou ubezpečující samozřejmostí, že si musíme přiznat, jak liché bylo naše znejistění… 

Nejen sdílená témata, ale i jednotlivé motivy a barevná škála Liviiných grafik mezi sebou komunikují. Zdá se, že při výběru z její tvorby je vhodné sdružit alespoň dvě spřízněná díla, a dát jim tak příležitost, aby vzájemně potencovala své působení. Tato souvztažnost je zřejmá i uvnitř jednotlivých prací: ty ze série Dutch Sky jsou komponovány jako jakýsi vzorník, vyznačený i podtitulem Colour Modes. Princip vzorníku v sobě skrývá podvojný odkaz k malířské paletě i okouzlující jemnost barevných přechodů v proměnách oblohy – a tedy i další odkaz k přírodním procesům. Nabízí nám průhledy do světa, který zatoužíme zažít v jeho proměnlivé atmosféře a rozlehlosti. 

Tím se dostáváme k další tematické množině Liviiny tvorby. Mohli bychom ji nazvat „koncentrovaná hmota a rozlehlý vesmír“. A to včetně Země: vzhledem k mohutnosti planetárních procesů volí autorka pro jejich zobrazení zase onen „kukátkový“ či vzorkový způsob zobrazení: Exploze, Púštna búrka, Fire. (Fascinují-li vás takové události, nenechte si ujít jejich osobité podání v dílech Julie Machallové.) 

Zástupné zobrazení vesmíru je však implikováno i v Liviiných grafikách tematizujících na první pohled malé objekty neživé přírody. Její Kameny se totiž vznášejí v prostoru, a spíše než jako mineralogické kousky působí jako obří asteroidy, které se na chvíli uspořádaly do skupiny, aby hlubokým vesmírem vyslaly poselství k Zemi. Nebo tiše pableskují jako noční obloha, opět jako by s ní navazovaly nějakou pro nás zatím nečitelnou komunikaci. Anebo žhnou a vyzařují nejen světlo, ale i teplo (Kámen II). Kdo by nechtěl mít doma obraz, u kterého si může ohřát prokřehlé ruce? Liviina „neživá příroda“ žije svým vlastním životem: kameny se poklidně vznášejí nebo rotují v hravém kole, kapky se vzdouvají a mění tvar. A to vše v prostoru, v němž, jak se zdá, gravitace slábne, až nakonec mizí. 

A pokud byste si z této myšlenkově hluboké a ve výrazu sebejisté triády zobrazení živé / neživé přírody a nekonečna chtěli stylově vybrat něco opravdu „bio“, pak je tu sítotisk Hibiscus s tímto přídomkem. Barvy si výtvarnice sama připravila z rostlinných zdrojů, Indigofera tinctoria a Rubia tinctorum. Neboli z modřilu barvířského a mořeny barvířské. I tím Livia pečetí komplementaritu své tvorby: vztah organického a anorganického, původního a syntetického, digitálních technologií a dávného řemesla. 

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky